Země Fjordů

Pohled z Gerthrude Saddle

Fjordland neboli země fjordů se rozléhá na jihozápadě Jižního ostrova a její krása spočívá v rozeklaných hlubokých údolí, do kterých se zarývá oceán. Velmi podobnou přírodu naleznete také na pobřeží Norska. Do Fjordlandu jsme zamířili ze Stewartova ostrova a měli jsme v plánu jej prozkoumat trochu hlouběji než se odváží většina turistů. Prostředkem nám měl být Dusky Track. Prý jeden z nejtěžších treků na Novém Zélandu, ale zavede vás přímo do srdce Fjordlandu. Nejhezčí a výrazně lehčí je jeden z Great Walků zvaný Milford Track. Jenže na Milford trek si musíte zarezervovat ubytování asi půl roku dopředu, což je samozřejmě neslučitelné s naším plánováním, které obvykle nesahá do budoucnosti více než několik dní. Navíc je ubytování i pěkně drahé, takže Dusky byl pro nás jasná volba. Doufali jsme také, že se tím vyhneme davům turistů. Ale kvůli těmto "davům" jsme nakonec museli výlet odložit. Lodě (celková kapacita 2x10 lidí týdně) byli na týden dopředu beznadějně zarezervované a pro nás na nich (naštěstí) nezbylo místo. Takže jsme se museli vyřešit co s načatým týdnem, a tak jsme se rozhodli navštívit obvyklé turistické atrakce, před tím než se vrhneme do divočiny.

Protože nám všichni nadšeně vyprávěli o Kepler treku, rozhodli jsme se, že se tedy podíváme co na tom je pravdy. Upřímně trek je to hezký, ale abych kvůli tomu musela platit osmnáct dolarů za osobu za kemp, to se mi nezdá. Navíc se nám už nechtělo platit za druhý kemp, který byl jen několik kilometrů od auta a tak jsme se rozhodli si výlet natáhnout a dojít ještě večer až k autu. Z jednoduché vycházky se tím stal počin s docela vysokou sportovní hodnotou zahrnující více jak třicet ušlých třicet kilometrů a téměř dva tisíce překonaných výškových metrů. Celou věc nám ještě zkomplikovala prohlídka pískovcovo-vápencových jeskynní u poslední chaty, kterou jsme nemohli vynechat, a kde jsme strávili nějakou tu hodinku. Luxmorské jeskyně jsou necelý kilometr dlouhé, ale neměli jsme je čas projít celé. Překvapivé na nich je, že přestože jsou vytvořené podzemní říčkou v pískovci, vás oslní bohatou sintrovou výzdobou. S vidinou bohatého programu jsme museli na trať vyrážet s rozedněním a být ve vrcholových partiích v časech, kdy se ostatní ještě věnují snídani. Výhodou bylo, že jsme měli jinak turisty obsypaný hřeben celý jen sami pro sebe.

Milford Sound

Mezi největší trhák patří fjord zvaný Milford Sound, kterému vévodí téměř dvoutisícový vrchol Mitre Peak. Druhý důvod k jeho popularitě je, že se do něj jako do jediného fjordu dá dojet autem. Cesta tam také nabízí mnohé další krásné výhledy a výlety. Nádherný výhled nám v občasných dávkám při vyjasnění servírovalo Gertrude Saddle. Sedlo do nějž se prochází ledovcovým údolíčkem plným krásných vodopádů a dohladka vyhlazených skal. Ze sedla dohlédnete krásně až na Milford Sound, ale za viditelnosti, kterou jsme měli ho od obyčejného jezera nerozeznáte. Na Milfordu jsme neodolali a vydali se k vodopádu, který je po Mitre Peaku další nespornou dominantou celého fjordu. Ale čert chtěl a tak je cesta k němu je již nějakou dobu pro veřejnost zavřená. Odvahu překonat zátaras nám dodal až postarší pár, který nás informoval, že vodopád opravdu za porušení zákazů a překonání bariéry stojí. Měli pravdu. Fjordlanské vodopády všeobecně málokdy dosahují méně než sto metrů a ten Milfordský není výjimkou a je na opravdu úchvatném místě. Bohužel se už připozdívalo a tak, jsme se po krátké chvíli museli vrátit zpět k autu, protože parkoviště bylo otevřené pouze do osmi a do té doby musí být všichni pryč, aby jim tam turisté hromadně nepřespávali. Cestou zpátky nás ještě čekala vyhlídka na skalní průrvu a dunící řeku v ní.

Večer jsme strávili na přecpaném a placeném kempovišti, kde se nám vůbec nelíbilo. Bohužel v okolí Milfordu je „freeedom camping“ (rozuměj kempování mimo vyznačená místa) přísně zakázaný. Navíc v údolí, kde vede jediná silnice bez jakýchkoli odboček je porušování zákazu i lehce kontrolovatelné a pokutovatelné. Všeobecně zákazy porušujeme neradi, obzvláště pokud jejich porušením riskujeme pokutu dvě stě dolarů.

Hidden Falls

Druhý den byl na plánu výlet do horských oblastí, ale protože počasí nám přálo ještě méně než obvykle po celodopoledním čekání na lepší počasí jsme vrcholové ambice vzdali a vyrazili jsme pouze k vodopádu na začátku cesty. Vodopád byl tak vysoký a mraky tak nízké, že jsme nejdříve nemohli dohlédnout až k jeho počátku, ale během dopolední dobrůtky (viz poznámku) se mraky umoudřili a ustoupili o kousek výš, nakonec jsme mohli shlédnout vodopád v celé jeho kráse a výšce. Jsem ochotna uznat, že dvouhodinový výlet je jako celodenní program trošku slabší, ale alespoň jsme neseděli v autě celý den. Navečer přestalo pršet, a tak nic nebránilo našemu plánu vyhnout se další noci na přeplněném kempovišti a strávit noc na chatě na začátku Holyford fjordu, kam se musí dojít pěšky a tedy je tam výrazně méně turistů. Do samotného fjordu trvá cesta dva dny, ale procházka džunglí k Hidden Falls Hut, která je pouhé dvě hodiny cesty od parkoviště je také moc pěkná. Cestou jsme se ještě mohli pokochali „Schovanými vodopády“, které tečou v puklině ve skále, takže je z místa, kde cesta překonává řeku po mostě nemůžete vidět, ale pouze slyšet. Na chatě nás přivítala skupinka místních důchodců, kteří si také vyrazili na výlet. Nečekali jsme tak velikou společnost, ale kupodivu uměli v chatě vytvořit moc příjemnou a útulnou atmosféru. Poslední den v turistické části Fjordlandu, už jsme neměli moc čas, tak jsme okoukli pouze zrcadlová jezírka, odrážející hřebeny protilehlých hor a obličeje davu turistů, kteří si tak jednoduchou kořist jen pár kroků od auta nemohou nechat ujít. Zbytek jsme věnovali balení a přípravě na trek (sluníčko pálilo jako blázen), abychom odpoledne mohli odstopovat do města, kde nás měl druhý den čekat odvoz k jezeru a přeprava lodí na výchozí bod Dusky Treku, o kterém si snad přečtete později.

Poznámka: Život v Novozélandských cenových hladinách vyžaduje velmi ekonomické smýšlení, a tak jsme si časem vypracovali pevný nepsaný řád, který povoluje mlsání jen jednou za dopoledne a jednou odpoledne. Protože porce si nedopřáváme nijak obrovské, pokaždé se na naše rituální mlsání moc těšíme a postupně se pro něj začal užívat termín „odpolední a dopolední dobrůtka“.