Zápisky ze Stewartova ostrova – Den šestý – Záchrana raněného

Hellfire Pass Hut → Mason Bay Hut

Dnešní den vedla naše cesta do Mason bay převážně po hřebeni a my doufaly v krásné výhledy na vnitrozemí ostrova, kterých zatím kvůli lesům mnoho nebylo. Vše málem zmařil ranní deštík. Pomalu se zabalíme a doufáme, že alespoň něco uvidíme. Lehká mlha, do které vyrážíme není příliš optimistická. Naštěstí než dorazíme na první vyhlídku, déšť ustává a svěží vítr, který rychle mění počasí, dává naději. Na vyhlídce chvilku čekáme než odletí mrak a užíváme zasloužené výhledy, i když nejsou úplně ideální.

Jen mě se to čekání málem stalo osudným. Na vyhlídce byl obrovský padlý strom, který vyčníval nad prudkým srázem a já jsem neměl lepší nápad, než že se na něj posadím. Sotva jsem s těžkým batohem na zádech udělal jeden krok po kmeni a rozjely se mi nohy. Ani jsem nevěděl jak, a už jsem seděl obkročmo na kmeni jako na koni a nohy se mi houpali dobrých pět metrů nad vrcholky stromů. Přestože celá situace mohla vypadat dost směšně, mě příliš do smíchu nebylo. Zejména ve chvíli, kdy jsem se snažil vymyslet, jak se dostat bezpečně zpátky na pevnou zem.

Zbytek cesty až na nekonečnou pláž v Mason Bay proběhl bez mimořádných událostí. Na pláž jsme dorazili za přílivu, a tak jsme místo pohodlného písku jsme museli jít mezi velkými oblázky, které koukají z moře. Vyhlížíme před sebe s obavami, protože asi po kilometru je na pláži skála, která se za přílivu musí složitě složitě obcházet. Jdeme po pláži vtom Bára znenadání vykřikne. Málem šlápla na mrtvého tučňáka. Obhlídnem ho a jako už znalci místní fauny hned poznáme, že to je malý modrý tučňák, druh velmi vzácný a samozřejmě přísně chráněný. Jak si ho tak prohlížíme zjišťujeme, že není mrtvý, ale zraněný. Samozřejmě ho chceme zachránit a rychle se rozhodujeme co dělat. Nakonec milého tučňáka zabalíme do plátěné tašky. Ani se moc nebrání, jen lehce pohne zobákem směrem k ruce. Od spodu je krvavý a zdáse nám, že má jednu nohu nějak divně zkroucenou, možná je zlomená. Plánujeme co dělat a podřizujeme záchraně zbytek výletu. Rozhodli jsme se, že když vynecháme Jižní okruh a ještě dnes půjdeme spojkou na další chatu, můžeme být nejpozději zítra odpoledne ve městě. Sice to znamenalo natáhnout si dnešní výlet o 15 km, ale podle časů v mapě by jsme to měli do tmy stihnout.
Za nějakou chvíli dorážíme k problematickému útesu, na který, jak jsme se obávali, doráží vlny. Naštěstí moře už začalo klesat a cesta je vždy na okamžik volná. Jde jen o pár metrů, a tak v okamžik, kdy vlny polevily vyrážíme. Probíháme kolem skály a těsně před tím než se o útes za námy rozbije další vlna, která by nás pěkně zmáchala. Dál už je cesta jednoduchá. Pěkně po písku asi pět kilometrů až k chatě Mason Bay. Zde potkáváme Huberta a povíme mu o našem plánu. Na oplátku se od něj dozvídáme, že celý plán je možná zbytečný, protože asi kilometr od chaty je základna DOC a tam by mohli být jejich lidi a mít vysílačku. Nedaleko je navíc lovecká chata, kde by také mohli mít spojení s civilizací. Dokonce asi před hodinou nějaké letadlo přivezlo na pláž lovce.

Tučňáka dočasně ubytováváme v kýbli a ještě ho kontrolujeme. Už vypadá mnohem lépe, než když jsme ho našli. Relativně v klidu si čistí peří a nezdá se být moc ve stresu. Přesto vyrážíme pro pomoc do DOC základny. Asi na půl cesty slyšíme letadlo. Rozhodujeme se rozdělit a pojistit si tím pomoc pro tučňáka. Bára jde dál a já se rychle vracím na pláž s nadějí, že tam ještě zastihnu letadlo. Letadlo mi samozřejmě uletělo těsně před nosem a potkal jsme jen lidi, co sním přiletěli. Ti mě ujistili, že na základně určitě lidé jsou a tak jsem se relativně v klidu vrátil do chaty. Na chatu za chvíli dorazila i Bára s tím, že základna vypadá obydleně, jen tam zrovna nikdo nebyl. Tak jim nechala vzkaz. Po nějaké době se objevili dva pracovníci DOC. Zkušeně raněného prohlédli a konstatovali, že na zlomenou nohu to nevypadá, že je možná jen vysílen jak ztratil cestu v moři, které ho vyvrhlo na špatnou pláž. Vzali ho k sobě s tím, že se vysílačkou ještě poradí s centrálou co dělat dál a poděkovali nám za pomoc. Z pracovníků DOC se nakonec vklubali dobrovolníci, kteří přiletěli s námy v letadle z Evropy, ale věříme, že je v dobrých rukou. Nechali jsme jim kontakt a teď netrpělivě čekáme na zprávu, jak to celé dopadlo.

No a MY? My máme dobrý pocit z vykonaného skutku, i když jsme se trošku zbytečně stresovali (ale kdo má vědět že tu v pustině bude lidí jak na václaváku) a kvůli němu nestihly zajít na Sandy hill a najít jedinou cache na celém výletu (a promeškali tak pěkné kruhové rozhledy). Nakonec jsme jen uvařili večeři, prohodili pár slov s hojným osazenstvem chaty zde čekal na kiwi a šli opět znaveni spát. Museli jsme si odpočinout, před dalšími náročnými dny, které nás čekali, a které už jsme v plánech na záchranu škrtli...