Zápisky ze Stewartova ostrova – Den sedmý – mořské plody

Mason Bay Hut → Doughboy Bay Hut

Ráno vstáváme brzy, ještě než nastane ruch a ostatní začnou snídat, jsme již zbalení. Tak se nám povede poprvé a také naposled vyrazit dříve než Hubert. Dnešní etapa je dlouhá, ale podle mapy by měla být poměrně jednoduchá. Cesta do Doughboy bay, kde je stejnojmenná chata, vede asi deset kilometrů po široké pláži, a pak pozvolně stoupá na čtyřista metrů vysoký Adams Hill. Za ním následují už jen dva kilometry prudkého sestupu a jsme na místě – osmnáct kilometrů za šest hodin.

Cesta po pláži utíká příjemně. Je odliv, a tak si můžeme cestu krátit přes záliv po mořském dně, které je zde ploché, a tak voda ustoupila o stovky metrů. Cestou se snažíme najít mušle zvané Pipi, jsou moc chutné a dají se najít za odlivu zavrtané asi deset centimetrů hluboko do písku. Bohužel se nám jich moc vykopat nedaří. Najdeme jich jen pět, tak akorát na ochutnání.

Při výstupu na Adams Hill jsme se ještě potkali s jedním Kiwi, které rychle zmizelo v podrostu. Doposud se nám tato denní etapa zdála jednoduchá, ale na vrcholu to začalo. Vrchol je plochý, porostlý jen klečí a řádně podmáčený. V brožurce k treku bylo napsánou, že to je „swampy summit“ a my jsme poznaly co to doopravdy znamená. Všude jsou hluboká jezírka vody a bláta, země se pod člověkem houpá a každý chybný krok znamená hluboké propadnutí do močálu. Slibované výhledy se také nekonají. Všude okolo nás jsou mraky, ze kterých jen náhodou neprší. Doufáme, že sestup bude lepší, ale mýlíme se. Cesta dolů vede blátem a vodou po kolena, přes kořeny, mezi padlými stromy a velice strmě klesá dolů. Závěrečné dva kilometry jdeme skoro dvě hodiny, a tak jsme rádi, když jsme konečně na chatě. Vysvitlo sluníčko a zdá se, že si užijeme příjemné odpoledne u pláže.

Po zabydlení se na chatě je na plánu opět rybolov, ale potřebujeme aby trošku opadla voda a dala se najít návnada.Volný čas věnujeme hledání jeskyně, která by měla být podle mapy nedaleko. Než se nám ji podaří objevit značně dlouho prolézáme křovinami a boldrujeme po sklalkách. Nakonec se ukáže, že to vlastně jeskyně není, spíš takový převis, který si někdo zabydlel, něco jako trampské kempy u nás na Kokořínsku.

Alespoň mezitím opadla voda a já jsem se vydal s Hubertem na ryby, zatímco Bára se jde koupat v moři. Vhodné místo na rybolov je trošku z ruky a tak se asi půl hodiny prodíráme po jen spoře značené cestě k rybářskému útesu. Několikrát se ztrácíme a já hořce lituji, že jsem vyrazil jen v „kroksách“, plavkách a triku. Cesta by byla spíš na pohorky. Rybolov se moc nedařil a skoro po dvou hodinách mám jednu docela slušnou rybu a Hubert dvě mrňavé, ale je už hodně pozdě a je čas jít zpátky. Trošku se strachuji co se stalo s Bárou, protože chtěla přijít za námi a nedorazila. Naštěstí cesta zpátky je již jednodušší a Báru potkáme v pořádku na pláži. Ztratila se cestou za námi v pralese, ale šťastnou shodou náhod se někde nevědomky obrátila a po nějakém čase se ocitla zpátky na pláži.

Úlovek jsme se rozhodly upéct na ohni a hledáme na pláži vyplavené dříví. Spolu se dřevem nacházím poklad - velký utržený kus chaluh a skály a na ní slávky. Nečekaný nález mě moc potěšil. Bohužel to znamená, že dneska nepůjdeme spát tak brzy, jak jsme si plánovaly a již potmě pečeme rybu a vaříme nalezené mlže, za velice otravného okusování sand flies...