Rakeahua Hut → Mt.
Rakahua a zpět → Fred's Camp Hut
Ráno je pošmourno a
trošku nevlídno, neprší, ale klidně by mohlo. Jsme rozmrzelí,
že jsme se o vrchol nepokusili ve včerejším večerním sluníčku
a zvažujeme co stím. Asi po hodině váhání zda jít jen na další
chatu, kde jsme chtěli rybařit, anebo si dnešní etapu prodloužit
výstupem na vrchol, se rozhodujeme přeci jen vrchol zkusit. Loučíme
se s Hubertem, který jde na jiný vrchol a zůstane ještě jednu
noc na této chatě a vyrážíme.
Dodnes si nejsem jistý,
jestli naše rozhodnutí bylo úplně nejšťastnější. Cesta byla
lehčí nežli jsme čekali, ale z výhledů toho moc nebylo.
Posledních dvěstě metrů jsme opět zdolávali v mraku, větru a
mrholení. Na vrcholu jsme si dali rychlou svačinu v naději, že se
to na chvilku roztrhne. Ani nás nepřekvapilo, když bílobílá
stěna odmítala ustoupit a z krásné vyhlídky jme měli zase jen
„kruhové rozhledy“. Stalo se již tradicí, že sotva jsme
dosáhly hranice lesa počasí se umoudřilo a zbytek dne bylo jasno a
svítilo sluníčko. My ale musíme jít dál. Freds Camp, kde se
nachází další chata je podle všech informací co jsme měli
ideální místo na rybolov a sběr mořských plodů.
Cesta do Freds campu byla
sice krátká a rovná, ale velice náročná. Vedla nejdřív
bezedným močálem, plným bláta a bez schůdné cesty a posléze
podél pobř
eží, kde neustále strmě stoupala a ještě
strměji klesala. Jediným zpestřením nám bylo další setkání s
Kiwi, které si u cesty hledalo potravu.
Po pěti hodinách úmorné
cesty jsme došli na velice krásné místo – Fred's Camp. Utahaní
jsme sice byli jako koťata, ale slibovaný báječný rybolov jsem
si nemohl nechat ujít. Po chvíli přemýšlení, kde sehnat návnadu
(byl příliv, a tak jsem na břehu nemohl nic vhodného najít),
jsme uvařili těstoviny k večeři a pár jsem si jich vzal s sebou
na ryby. Rybařit jdu na blízké, molo které se pro tyto účely
zdálo být ideální. Při přílivu pod ním byla aspoň
čtyřmetrová hloubka. Hned na první pokus jsem ulovil malinkou
rybičku, kterou jsem naporcoval a s touto mnohem lepší návnadou
pokračoval v lovu. Ryby berou jako divé. Menší rybky dorážejí
na moji návnadu jedna za druhou. Najednou koukám, že na háčku
táhnu něco podivného. Když jsem tu rybu dostal konečně z vody
ven docela jsme se podivil, co jsme to vytáhl. Byl to malý asi
třiceti centimetrový žralok. Volám na Báru ať mi jde pomoc,
přinese kýbl s vodou, foťák a tak, zatímco já se snažím
vyprostit háček. Po krátkém focení jsme zhodnotili, že žralok
je je asi příliš malý, a že vlastně ani nevíme jak ho správně
servírovat. Trošku lituji, že nejsme u auta, kde by bylo vše
snažší a žraloka pouštím, snad chytneme něco dalšího.
Během chvilky si dávám
stranou pár malých ryb na další návnadu. Když mi z první
rybičky zbívala už jen hlava, nahodil jsem ji se zátěží v
naději, že ji třeba na dně nalezne další žralok. Už je skoro
tma a nic stále se nic neděje. Pomalu se sbíráme a Bára balí
nahozenou pytlačku s hlavou. Přitahuje ji ke břehu a za ní se
táhne houf malých ryb. V tom okamžiku se mezi nimi objevuje dlouhý
velký stín. Křiknu na Báru ať ještě chvilku počká. Návnada
je přímo pod molem, asi metr hluboko a je na ni krásně vidět.
Stín se mihne okolo návnady prudce se otočí a najednou v něm
celá zmizí. To je náš okamžik. Prudce zabereme za vlasec a
jediným rychlým pohybem je ryba na molu. Tělo má jako had, hlavu
jako drak a plnou zubů. Zuřivě se zmítá a snaží s uniknout,
ale to jí nedovolím. Rychle se na ni vrhám, dávám si při tom
dobrý pozor na její ostré zuby a snažím se ji přikleknout k
molu. Bára vyjeveně drží konec vlasce, který už je k ničemu,
protože jej ta lochneska už dávno překousla a vyděšeně ječí
„Co je to za rybu, co je to za rybu?“. Já mám tušení, ale
není čas to moc řešit. Ryba bojuje, zmítá se a je děsně
kluzká. Bára běží pro látkovou tašku co máme s sebou, kterou
přehodíme obludě přes hlavu a tím máme vyhrán. Donést ji k
chatě a pořádně vzít přes hlavu kamenem už nebyl problém.
Konečně jsme si ji
mohli pořádně prohlédnou. Byla nádherně kovově stříbrná s
perleťovými odlesky, tělo jako torpédo a skoro metr dlouhé.
Nejzajímavější byla hlava. Poměrně velká, s obrovskýma
černýma očima a tlamou plnou velice ostrých zubů. Nejzajímavější
bylo to, že jí dva zuby vyrůstali v řadě za sebou asi z
prostředka horní čelisti. Když otevřela tlamu a rozevřela
žábry, bylo skrze ni vidět ven jak měla velké otvory pro žábry. Dokonalý
a rychlý lovec. Z našich ryb nejvíce připomínala štiku. Já
jsem ji identifikoval jako Barakudu a to mi bylo později podle fotek
potvrzeno a místní se velmi divili, že jsme ji chytli na pytlačku.
Tak jsme pro dnešek lov
ukončili a přemýšleli co s kořistí. Nakonec jsme ji naporcovali
na menší kousky a až do jedné hodiny v noci udili v kamenech
napíchanou na klacku. Nemaje už sůl jsme ji namáčeli v mořské
vodě. Část jsme snědli, ale většinu jsme uschovali na další
den. Noční práci jsem si ještě „zpříjemnil“ nedobrovolnou
kopelí. Během boje s rybou jsem si totiž srazil do moře pod molem
nůž. Naštěstí kolem půlnoci kles odliv natolik,že u nože bylo
vody asi jen popás a až na osvěžující teplotu vody nebyl
problém se pro něj ponořit. Alespoň jsem na molu na sbíral k
snídani pár pěkně velkých slávek.
Žádné komentáře:
Okomentovat